Základní principy AIKIDO || "Smékalův blog" - Blog Lubomíra Smékala, psychologa, supervizora a soudního znalce

Tento článek je část seriálu Aikido v terapii

Článek je částí seriálu Aikido v terapii

V aikidó je životně důležité, aby aikidista (Aikidoka) byl sám maximálně vyrovnaný a tedy stabilní ve svém postoji. Jen díky své stabilitě a harmonii si může aikidista dovolit přijmout vyzyvatele do své osobní sféry a účinně manévrovat s vyzyvateli kolem sebe. Sám sebe umísťuje do centra dění, kde jeho vyrovnanost kontrastuje s méně stabilními útočníky. V této souvislosti hovoříme o principu koordinace a harmonie, který je základním principem aikidó.

Tento princip koordinace a harmonie v podstatě znamená:

ve správný okamžik
ve správné vzdálenosti
ve správném stavu mysli se
připojit k protivníkovu útoku
pohybovat se spolu s ním
postupně změnit směr pohybu a jeho dynamiku a
postupně začít útok plně kontrolovat

Princip koordinace a harmonie má několik aspektů:

Vnitřní koordinace a harmonie – koordinace všech svých kapacit a jejich společné zapojení jako celku – týká se duševní i fyzické stránky. Pouze poradce (vyjednávač, mediátor, terapeut), který sám prožívá svoji vnitřní harmonii, může dostatečně ostře vnímat co se kolem něj děje a snadněji dokáže s jevy kolem sebe nakládat. Měl by znát sebe, své obvyklé reakce na různé situace, protože jeho způsob reagování může být vysledován i dalšími účastníky vyjednávání (oponenty, vyzyvateli, klienty) a ti se mohou právě na tyto situace zaměřit. Znalost vlastních reakcí je nezbytně nutná proto, abychom byli schopni své bezprostřední reakce kontrolovat a zvládat. Pokud se nám to podaří, budeme mnohem stabilnější (vyrovnanější), než naši oponenti.

Koordinace a zharmonizování se se sociálním a přírodním prostředím – respektování prostředí, ve kterém se nacházíme – ve smyslu sociálním, věcném, časovém a přírodním)

Koordinace a zharmonizování se s oponentem – vyhnutí se přímému útoku a připojení se k úsilí oponenta

S principem koordinace a harmonie souvisejí některé další principy, které se v aikidó uplatňují:

Princip využití síly protivníka:

Je-li aikidista tlačen nebo tahán, nestaví se proti této síle, ale připojuje se k ní. Taková akce ovšem musí proběhnout koordinovaně s útokem, tj. přesně tehdy, kdy se útok uskutečňuje. Proto musí být aikidistou útok zavčas rozpoznán (ještě před tím, než dojde k jeho manifestaci navenek). O tomto principu bude pojednáno dále.

Princip koncentrace síly (šučúrjoku):

Tento princip znamená usměrnění veškeré dostupné síly v daném okamžiku do daného místa (princip “já-zde-a nyní”). S tímto principem úzce souvisí:

Princip relaxace:

Pokud nás útočník uchopí za určitou část těla, máme tendenci ke zpevnění celého těla a znemožnění jeho pohybu. Útočník ovšem drží jen určitou část těla a my máme, zachováme-li relaxovaný zbytek svého těla, úplnou volnost ve svých pohybech.Není dobré, abychom se snažili pohybovat tou částí těla, která je držena, ale je účelné pohybovat těmi částmi, u kterých to je možné a zaujmout takový postoj, který protivníka vychyluje z rovnováhy.

V poradenské praxi (či v mediátorské praxi) to může znamenat, že se spíše zaměříme na ty části problému, které nejsou v té chvíli v popředí zájmu, nebo které nejsou aktuálně jako problém předkládány. Přitom ten problém, výzvu, se kterou k nám klient (oponent přistupuje, necháváme v tuto chvíli bez povšimnutí (neinvestujeme do ní energii). Přitom nemusíme odbíhat od tématu, ale manévrujeme jinou částí problému, než klient „drží“.

Např.: Klient prezentuje problém nezájmu manželky o rodinu a rozehrává scénář, ve kterém jde o to, aby prokázal vinu manželky na existujících problémech manželství. Od poradce očekává, že potvrdí, vinu manželky. Pokud toto potvrzení nezíská bude o jeho získání usilovat se zvýšenou intenzitou (bude přinášet další důkazy), bude vymáhat souhlas poradce se svojí verzí (pokud poradce na tuto hru přistoupí, stane se jeho spojencem) a zjevné odsouzení manželky. Poradce, který se do této pasti nehodlá nechat polapit se ovšem nemusí pouze snažit přímo přesvědčit klienta o pravém důvodu a cíli jeho snažení. Může se dotazovat na různé stránky a okolnosti tohoto problému, všímat si souvislostí předkládaného chování (např. v kterou dobu se manželka začala takto chovat, co se v té době také ještě stalo, jak se v té době chovali jiní členové rodiny…). Tak se nenecháme vtáhnout přímo do předkládaného problému v roli, kterou nám klient nutí. Dotazováním se na věci, které sice s problémem souvisejí, ale nejsou v přímém zorném poli klienta, manévrováním těmito postranními problémy, šetříme minimálně síly, které by nás stála snaha změnit přímo nazírání klienta a soupeření s ním v této oblasti. Působením na okolí problému problém také zvolna měníme, může dosáhnout třeba mírného posunu v tom, že klient nebude tak zřetelně vnímat jako jediného viníka pouze a jenom manželku. …

Vyjednávač, poradce (mediátor) může být často vystaven silným emočním tlakům (slovní útoky). Oponent se v nás může snažit vyvolat hněv, strach, pocity viny, může se nás snažit znejistit, vyvolat pocity nekompetentnosti, atd. Cílem těchto tlaků je dosáhnout toho, abychom se přestali ovládat, jednali emotivně, ztratili tak schopnost efektivního jednání, ztratili svoji autonomii a nechali se unést.

Pokud nepřítel neútočí, nejedná se o problém, nic se neděje a ani aikidista nemá proč bojovat. Vyzývatelem se nezabývá déle, než je to vysloveně nutné pro vyřešení konfliktní situace.

Aikidó se problémem nebo konfliktem zabývá na úrovni “zde a nyní”. Nezabývá se problémy minulými, ani těmi, které ještě nenastaly. (To je něco jiného, než nutnost předvídat při střetu s vyzývatelem!)

Také v tomto bodě existuje užitečná analogie mezi aikidó a činností vyjednávače (mediátora) či poradce (terapeuta). (Neužitečnost umělého protahování terapie.) Pokud jsme se se svým oponentem (klientem) na něčem dohodli, nebývá užitečné pokračovat v jakémkoli (třeba “preventivně” míněném) pokračování. Stejně jako v aikidó, nemá vyjednávač (mediátor), který je sám vyrovnaný, potřebu dál dokazovat svým oponentům jakýmkoliv způsobem svoji převahu, protože si je vědom toho, že takové jednání je značně neekonomické. Znamená neúměrný výdej energie vzhledem k možnému zisku. Je pro něj prvořadé, že byl vyřešen problém.

Vyjednávač (mediátor) by se měl maximálně pohybovat na úrovni “zde a nyní“. Pokud se ve svých úvahách pohybuje buď převážně v minulosti (špatné předcházející zkušenosti s oponentem, tendence oplácet minulé křivdy…) nebo v daleké budoucnosti (snění o budoucích úspěších, plány na úplné odzbrojení oponenta…), okrádá se o jediné okamžiky, kdy má možnost řídit běh věcí a ovlivňovat situaci, tj. o přítomnost. Je užitečné si uvědomit, že každá současná situace se za chvíli stane minulostí a každá budoucí chvíle teprve na svoji přítomnost čeká.

Pokud respektujeme princip „zde a nyní“, potom se snažíme využívat dynamiky aktuální situace, nebránit se jí (podobná situace se už nemusí opakovat). Nesnažme se přizpůsobovat situaci sobě. Neměli bychom se snažit klientům (oponentům) něco sdělit (zprostředkovat) pouze proto, že se domníváme, že to mělo být řečeno. To může svádět k exhibici svých „kvalit a svých vědomostí (případně technik) a informace, které jsou obsaženy v situaci samotné se nám mohou ztratit. Důležitá je dynamika dění, respektujme ji, nezůstávejme statičtí (či rigidní), ani za cenu větší aktuální povrchnosti. Pokud cítím, že k uchopení a lepšímu poznání problému jsou důležité různé střihy situací (které spolu nemusejí být navzájem logicky nutně propojeny)– odvažme se jich. Mohou přispět k lepšímu poznání situace, klienta, problému a také mohou napomoct lepšímu uchopení tohoto problému.

Další díly:

Princip využití síly protivníka:

Princip koncentrace síly (šučúrjoku):

Princip relaxace:

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář