Taktika Aikido: Paradox a neočekávané

Paradox a neočekávané:

Už na počátku střetnutí s vyzývatelem užívá aikidista  paradoxu a neočekávaného. Případného útočníka  vítá “s otevřenou náručí” a chová se tak, že jeho chování je v rozporu s útočníkovým schématem očekávání.

Např. namísto ústupu přichází k útočníkovi blíž (ve fyzickém i přeneseném smyslu), namísto defenzivního chování se k jeho útoku připojuje a provádí kreace, které směřují k pozitivnímu vyústění.

Rovněž u vyjednávání jakéhokoliv typu je užitečné porušit očekávatelný stereotyp akcí a reakcí. Vyjednávač by neměl na oponentovy akce prostě reagovat. Musí počítat s tím, že jakákoliv z oponentových akcí je určena k tomu, aby ho nějakým způsobem ovlivnila, aby v něm vzbudila zlost (tedy silnou emoci) a tím ho oslabila a znevýhodnila, aby v něm probudila lítost nebo pocity viny. Zastrašování (např. přísně racionálně vedený rozhovor s využitím “kamenné tváře” ze strany ze strany oponenta) má vzbudit strach nebo úzkost a inhibovat ho.

Milánská škola např. doporučuje v situaci, kdy klient přichází se sdělením, že navštěvuje jiného terapeuta a zda má při započetí spolupráce s námi tuto spolupráci přerušit spíše vyjádření zájmu o tuto terapii jako o jiný typ terapie.

Tím, že vyjednávač nereaguje na oponentovy výzvy bezprostředně tak, jak oponent očekává, bývá zpravidla útočník zmaten a často si neuvědomuje, že už v této chvíli u něj dochází ke změně, takže vliv kognitivní rezistence může být tímto minimalizován. Také při vyjednávání platí podobná pravidla jako u aikidó. Oponenta jistě spíše vyvede z míry, když jako odpověď na jeho agresivní, soupeřivé jednání budeme odpovídat laskavým a vstřícným chováním a “spíše než bychom utíkali, se ještě víc přibližujeme” k oponentovi.

Účinným paradoxním chováním je, v situaci, kdy očekáváme tlak ze strany oponenta (nebo tento tlak už působí), abychom ho místo defenzivního chování požádali o radu. Tím mu paradoxně “povolíme”, aby se v dané situaci choval tak, jak si předsevzal (tedy “dominantně”), uznáme jeho kompetentnost a určitý status. Tím oponentovi samozřejmě polichotíme, ale zároveň ho do jisté míry odzbrojíme a on se tak stává snáze ovlivnitelným.

“Lidé se obvykle nechají mnohem více přesvědčit důvody, které objevili sami, než těmi, které objevil někdo jiný.”  (B. Pascal)

Paradoxní reakce mívá ještě jeden důležitý efekt. Pokud reagujeme paradoxem, je naše reakce ozvláštněna a podobně jako v psaném textu např. červené podtržení, připoutává svojí neobvyklostí více oponentovu pozornost a oponent se stává vnímavějším k tomu, co říkáme nebo děláme. takovým způsobem je možné “vtáhnout zpět do diskuse” takového oponenta, který se uzavřel ve svém rigidním postoji, ve kterém se stává rezistentnější vůči možným změnám.

Pokud např. podporujeme přesné formulování nejasného očekávání, může se ukázat absurdita takového očekávání.