Systémový pohled v AIKIDO

“Aikidista”(aikidoka) přistupuje ke svým protivníkům (vyzyvatelům) na základě systémového pohledu. Protivník je vnímán:

• v přímém vztahu k aikidistovi
• ve vztahu k okolí (materiální prostředí a ostatní lidé)
• ve vztahu k prostorovým a časovým faktorům.

Podobně poradce (mediátor, vyjednávač, terapeut) vnímá ty, kteří se vyjednávání (terapie) zúčastňují nebo oponenta (klienta) jako součást systému ve kterém se pohybuje i on sám. Posuzuje je především ve vztahu:

 k sobě (osobní vztah, osobní sympatie, averze, na základě jakých referencí mne účastník bude pravděpodobně vnímat…) Vyjednávač (mediátor, poradce, terapeut) by se měl maximálně orientovat v tom s jakými postoji vůči jeho osobě ostatní účastníci vyjednávání (terapie) do jednání (terapie) vstupují. Tato znalost mu může významně pomoct při volbě konkrétní taktiky při vyjednávání. Nejde o to, abychom se snažili dokazovat, že ten či onen pohled na naši osobu je správný či nesprávný, nebo abychom se snažili pohled účastníků na nás měnit, ale abychom si byli schopni uvědomit svoji pozici a mohli ji maximálně využívat.

 k okolí (příslušnost k určité instituci, sociální skupině, náboženství, politické straně, s kým se stýká, jaké má záliby, slabosti…) Rovněž toto jsou důležité informace o  účastnících vyjednávání (terapie, poradenské situace). Pokud je účastník svázán s nějakou institucí, vyhraněnou sociální skupinou, náboženstvím, politickou stranou, budou jeho postoje a tendence reagování pravděpodobně tímto faktem silně ovlivněny. Každé vyhraněné společenství lidí má tendenci “vtisknout” svým členům specifický pohled na svět, který odpovídá ideologii daného společenství. Tato zjištění opět neslouží tomu, abychom se snažili přesvědčení a postoje účastníků měnit, ale k tomu, abychom měli možnost pochopit zdroje, ze kterých jejich postoje vycházejí a měli možnost zvolit takovou “řeč”, které budou tito konkrétní účastníci rozumět, abychom se dokázali jednat koordinovaně s jejich vidění světa.

k prostorovým a časovým faktorům (bude jednání probíhat na půdě oponenta, na vlastní půdě, v neutrálním prostředí, určujeme časové podmínky jednání my nebo oponent…) Vyjednávač či mediátor by si měl uvědomovat pozici každého z účastníků v prostoru a čase. Například ten, kdo vyjednává ve svém prostředí, na které je zvyklý, kde má zázemí a ten kdo určuje čas pro vyjednávání, nebo kdo má možnost s časem snadněji manipulovat, vstupuje do vyjednávání se znatelnými výhodami. Ani tady nám nemusí jít o přesunutí výhod na svoji stranu (to by mohlo spíše provokovat “postranní konflikt”, který nás může zbytečně odvádět  od vlastního předmětu jednání), ale v každém případě o to, abychom si jasně uvědomili své postavení, dokázali se s ním sladit (zkoordinovat) a co nejúčinněji své pozice využívat.

Vyjednávač (mediátor) by měl být maximálně vnímavý vůči svému oponentovi a stejně jako v případě aikidó, uvědomovat si, že setkání s oponentem mu vlastně o něm poskytuje nové cenné informace. Tyto informace nezískává pouze z verbálního projevu oponenta. Ten může být často značně zavádějící zvláště, pokud se zaměřujeme na obsah toho, co říká. Obsah řeči je totiž to, co dokážeme nejsnáze vědomě kontrolovat.

Hůře kontrolujeme formální stránky verbálního projevu jako jsou vokální charakteristiky řeči a neformální aspekty vlastního obsahu sdělení (míra pozitivních či negativních sdělení, vyjadřování souhlasu či nesouhlasu, časová odtažitost, pedantnost…)

Hodně se můžeme o svém oponentovi dozvědět především z jeho neverbálního chování, z jeho pantomimického projevu a z jeho mimiky. Oponenta si všímáme už při vstupu do místnosti (jeho držení těla, jistota s jakou se pohybuje, kam se staví v prostoru místnosti…). Všímáme si kam usedá (pokud to není předem určeno), jak sedí, co vyjadřují jeho ruce (tvoří si pomocí nich například bariéru mezi sebou a okolím?), jaká je jeho mimika (živá, nevýrazná, “stone-face”, mhouří oči, vyhýbá se očnímu kontaktu…). Všímáme si, zda a jak používá různých rekvizit (tužka, diář vázaný v pravé krokodýlí kůži…). Významnou informací je také zjištění, do jaké míry jeho neverbální chování odpovídá obsahu toho, co sděluje.

         Stejně jako aikidista, ani mediátor (vyjednávač) neoponuje přímo, nebrání se, na vnější úrovni, přistupuje na názory svého oponenta snaží se zkoordinovat s jeho způsobem myšlení, s jeho názory a postoji. Snaží se je předefinovávat, přeznačkovávat tak, aby směřovaly ke společným cílům. Po té co usměrní interakce klientů, oponentů k úspěšnému řešení, opouští vytvářející se systém interakcí a respektuje jejich integritu.

Ještě před jednáním by měl mediátor (vyjednávač) zrekapitulovat své zájmy a cíle a předpokládané zájmy a postoje oponenta (zrekapitulovat – nehodnotit!), odpovědět si na otázku: Jaká je klientova (oponentova) výzva, “Jaký problém (co) se snažím vyřešit?” Nepřipravujeme si nějakou fixní strategii nebo taktiku pro dosažení cíle, protože tak bychom si příliš omezili své vlastní manévrovací možnosti v kontextu konkrétních podmínek, které nastanou. Snaží se setrvávat na úrovni “zde a nyní”.

Odpovězme si také na otázku: ” V jakém vztahu je oponent ke mně, k okolí a k prostorovým a časovým faktorům?” (Opět nehodnoťme, protože hodnocení sebou přináší řadu emocí, které mohou narušovat naši “rovnováhu” (harmonii) a zkreslovat naše vidění skutečnosti.)

Aikidista musí být maximálně vnímavý vůči svému protivníkovi. Zároveň musí být dostatečně flexibilní a tvořivý, aby se dokázal přizpůsobit stylu útočícího, aby dokázal volit takovou taktiku, která odpovídá stylu a osobnosti konkrétního útočníka.