Tři strategie

V japonských bojových uměních je možno rozlišit tři základní strategie:

1. strategie útoku

2. strategie protiútoku

3. strategie obrany

Ten, kdo volí strategii útoku, musí zaútočit dřív, než jeho protivník a tak získat výhodu nebo dokonce vítězství (např. západní bojové strategie).

Strategie protiútoku probíhá tak, že se obránce nejdříve vyhne útoku nebo jej “vykryje” a pak sám zaútočí (např. judo). Využívá se toho, že každý útok je svým způsobem předem naprogramovaný proces, který má sníženou možnost změny ve svém průběhu (v době, kdy už probíhá).

Toho v podstatě využívá i obranná strategie (aikidó), kdy ovšem nenásleduje “rozhodující úder”, ale ukázání zbytečnosti takového útoku ( v krajním případě – při opakovaných útocích – k vyčerpání protivníkových sil). V případě aikidó se jedná o vyloženě obranné bojové umění, které směřuje k neutralizaci agrese bez poškození soupeře (vyzyvatele). (To platí především pro tzv. měkké styly aikidó: aikidó, tak jak ho učil Morihei Uešiba spíše na sklonku svého života, Šin-šin Toisu aikidó, Kokikai…)

Podobně v poradenské činnosti, terapii, mediaci nejde o vítězství nad klienty, o jejich zničení, o předvedení naší profesionální dovednosti ve smyslu ukázat klientům, že „na ně máme“, ale spíše o „vykrytí“ jejich výzvy (útoku), nesoupeření s ní, připojení se k ní a vedení klientů k zážitku, že jejich výzvy nejsou tou nejideálnější cestou k vyřešení jejich problémů.

V této souvislosti je užitečné, abychom si objasnili jeden ze strategických principů aikidó, kterým se aikidó liší od řady jiných bojových umění.

 Akční pole (osobní sféra):

Většina východních bojových umění pracuje jinak než aikidó s tzv. “akčním polem” (sférou, která je vymezena rozpětím končetin). Tyto systémy se v podstatě snaží bránit svoji sféru a udržet útočníka vně své sféry (tak ovšem není možno dosáhnout harmonie, mezi sférami je udržována tenze.

Aikidó se proniknutí sfér nebrání, naopak jej vyhledává. Obránce se snaží zahrnout útočníka do svého akčního pole a zůstat středem této soustavy obou protivníků, čímž má lepší možnost manévrovat útočníkem, kterého tím vychyluje z rovnováhy. To souvisí se schopností Aikidoka (aikidistu) zakotvení sebe ve svém hara (Koiči Tohei[i] tomuto bodu říká „jeden bod“ v břichu – „seika-no itten“, který se nachází asi tři prsty pod pupkem). Hara můžeme chápat jako jakési osobní těžiště, místo do kterého je koncentrováno KI, a které je zároveň bodem sjednocení těla a ducha. Zakotvení ve svém hara (haragei) umožňuje aikidokovi volně přebírat měnící se roli beroucího (uke) a dávajícího (nage).

Pokud tuto fluktuující roli akceptují alespoň dva lidé, dochází mezi nimi k harmonii. Je dosaženo riai – tj. smísení pravdy obránce a útočníka, kdy se vzájemně doplňují a vytvářejí jednotu.

         Všimněme si opět zajímavých paralel mezi aikidó a poradenským procesem (krátkou strategickou terapií, mediací). Jednou z otázek, na které se v souvislosti s těmito činnostmi ptáme (a různé školy na ni různě odpovídají) je otázka, která by se dala formulovat také takto: „Jak blízko si máme (můžeme) připouštět naše klienty k tělu?“ Různé terapeutické školy odpovídají na takovou otázku odlišně. Např. klasická psychoanalýza bude udržovat striktní distanc mezi terapeutem a pacientem (klientem), a např. u humanistických přístupů bude tato vzdálenost podstatně menší.

         Pokud přijmeme model aikidó strategie, budou rozdíly role terapeuta a klienta minimální. Terapeut vytváří s klientem relativně „důvěrný a otevřený vztah“. V této souvislosti připomínám termín „selektivní upřímnost“, který možná nejpřesněji vymezuje takovouto roli terapeuta (poradce, mediátora). Je důležité, aby poradce kontroloval situaci, ale není užitečné, aby ji kontroloval příliš okázale. Takováto okázalost, udržování si přísného odstupu od klientů, může znamenat často nejistotu poradce a jeho obavy. Větší odstup od klienta  zajišťuje poradci jistě větší bezpečí, nemusí sám do tohoto vztahu tolik investovat sám ze sebe, umožňuje mu, aby se držel bezpečnější role experta, který se sám neotevírá, ale na druhé straně se tím připravuje o řadu užitečných informací, které může z blízkého kontaktu s klientem vyzískat. Pokud jsme otevření (resp. selektivně otevření), necháváme prostor pro to, abychom lépe zakoušeli, jak na nás klientovo chování působí. Snáz rozpoznáváme, jakých manipulací, jakých strategií klient běžně užívá, dokážeme lépe pocítit, jak takovéto chování působí na lidi, kteří jsou s klientem v běžném kontaktu (partneři, rodiče, děti…). Nemusíme se spoléhat pouze na racionální konstrukt, můžeme toto chování přímo cítit a to je cennější. Zpravidla platí, že klient bude vůči nám používat stejné nebo podobné vzorce chování, které běžně používá vůči svým blízkým.

Tak můžeme pocítit tendenci ovládnout pole a kontrolovat jej, tendenci vzbuzovat ve druhém pocity viny, pocity výhradní zodpovědnosti, pocity úzkosti a bezvýchodnosti, můžeme pocítit, jak si klient strukturuje svoji sociální situaci, vytváří si spojence, jak blokuje každou iniciativu ze strany druhých, přestože po ní verbálně volá, jak „balí“a získává si přízeň toho, na kom mu v dané chvíli záleží atd.…

         Výhodou této riskantní cesty je mj. i to, že máme možnost s těmito manipulacemi pracovat přímo „v akci“ a ukázat klientovi, že tyto manipulace nemusejí vždy směřovat k úspěchu. (Zde je ovšem nezbytné, abychom se těmito manipulacemi skutečně nenechali ovládnout a vyprovokovat k reakci, se kterou klient vlastně počítá.) Abychom mohli s těmito vlivy pracovat, měli bychom být rovněž schopni vyváženě střídat roli beroucího a dávajícího (uke a nage). V optimálním případě i zde může být dosaženo „riai“ – smísení pravdy a dosažení jednoty.

[i] Tohei Koiči: KI v každodenním životě (Olomouc, Votobia, 1996)