Kosmologie, KI a princip harmonie

KI je klíčem k technikám aikidó. KI je pojmem, který vyjadřuje životní energii, která prostupuje vše, co existuje. Ve východních filozofiích je KI něco, co nemá začátek, co nemá konec, jedná se o nekonečné nakupení nekonečně malých částeček a v tomto duchu je vše, co ve vesmíru existuje – planety, země, rostliny, zvířata, lidé a také duch člověka zrozeno z KI vesmíru a je jeho součástí. KI vyvěrá z kokjú, což je kosmický dech, oživující síla, která KI aktivuje. (Japonština má stejné označení pro život a dech – iki.) Ideálem aikidó je spojit svůj dech s kosmickým dechem kokjú.

V této souvislosti si dovolím malé odbočení ke kosmologické teorii Morihei Uešiby, která se opírá o učení kototama, nauky o zvuku ducha. Uešiba zde vychází z učení budhistické sekty šingon. Na počátku existoval pouze jediný, do sebe vnořený bod, tvořený dokonalou vibrací SU, ze kterého se na počátku věků vynořovala pára a kouř. SU se kruhově rozptýlila do zvuků u – u – ju – mu a vertikálně do hlásek a – o – u – e – i. (Viz obrázek 1., J. Stevens, 1987)

Obr. 1:

Napětí mezi těmito zvuky pak zrodilo protiklady oheň a vodu, jejichž spojením vzniká vše živé, a dále vedlo k vytvoření 75 kototama, která prostupují stvoření.

Každá věc, živá či neživá, dokonce každý pojem či myšlenka jsou formovány interakcí kototama. Poznat něco znamená znát ta kototama, která jsou toho podstatou. Kototama není možné ztotožňovat se zvukem, jedná se spíše o energetické vibrace o různé intenzitě. Zvuk má ovšem ke kototama úzký vztah. (Podobně viz např. mantry v tantrismu nebo praktiky židovské kabaly.)

Každá lidská bytost je miniaturním univerzem a jejím životním posláním a osudem je naplnění „Velkého božského plánu stvoření“. Je spojujícím článkem mezi světem skryté (duchovní) a zjevné (materiální) existence. Vesmír je vytvářen a udržován spolupůsobením ohně (KA) a vody (MI). Nejčistší a nejvyšší formy existence tvoří KAMI – posvátné. „Takovýmto kami by se měl stát každý člověk, který zušlechtěním vesmírné energie (KI), ovládnutím vesmírného dechu (KOKJÚ), cestou umění souladu (AIKI), sebeočištěním (MISOGI) a zklidněním (čikon-kišin) dojde stavu dokonalého bytí bez zloby, zášti a sobectví. V tomto stavu, označeném pojmem –Náhlé vítězství- (masagacu – agacu – kacuhajabi), působí člověk zcela spontánně, přirozeně a bezprostředně jako zástupce posvátna a pečuje o vše stvořené.“ (podle R. Krejčí: Ó-sensei Morihei Uešiba, 1999)

Masakacu = mužský ohnivý prvek (princip)

Agacu = ženský vodní prvek (princip)

Kacuhajabi = dokonalá kombinace obou, která vytváří účinné techniky

Podstatou aikidó je uvést se v soulad s fungováním vesmíru (univerza) a splynout s ním. Pokud toho dosáhneme, jsme schopni vnímat jakékoliv porušení rovnováhy a harmonie (Například už jen tím, že vyzyvatel pomyslí na útok, naruší harmonii univerza a může být  okamžitě pacifikován bez ohledu na to, jak rychle útočí.) Toto splynutí s vesmírem je předpokladem schopnosti včasného rozpoznání útoku.

Aikidó je založeno na neodporování, protože to, co neodporuje je, dle Uešiby, vítězné od samotného počátku. Aikidó je podle něj neporazitelné, protože nezápasí s ničím.

Podle Uešiby je podmínkou aikidó  vítězství nad sebou samým. „Den náhlého vítězství představuje velkolepý moment triumfu tady a teď. Aikidó nemá stanovených forem a proto bezprostředně reaguje na jakoukoli výzvu, což zajišťuje pravé vítězství. Je nepřemožitelné, protože s ničím nezápasí. Spolehni se na to, že pravé vítězství je vítězství nad sebou samým, dnem náhlého vítězství a budeš schopen obsáhnout vnitřní a vnější složky cvičení, zbavit svou cestu překážek a očistit své smysly.

Pokud myslíš jenom na vítězství, tak jsi vlastně všechno prohrál. Věz, že ty i tvůj protivník kráčíte stejnou cestou. Zahrň odpůrce láskou, svěř se přirozenému chodu věcí, sjednoť KI, tělo a mysl a smaž hranice mezi sebou a ostatními. To ti dá neomezené možnosti. Ti, kdo jsou osvíceni podle těchto principů, vždy vítězí. Vyhrát bez zápasu je pravým vítězstvím, vítězstvím nad sebou. Vítězství, to je nalézt soulad mezi sebou a druhými, spojit se s posvátnem a posvátnou láskou, stát se univerzem samým.“

Tyto teoretické informace uvádím proto, abychom lépe pochopili princip harmonie, který má v aikidó ústřední místo. Souvisí s vnímáním jednotlivce jako součásti všeho a jeho propojení se vším a s postojem, který se projeví i v rámci naší práce s klienty.

Jedná se o otázku, s jakým postojem vlastně ke klientům a priori přistupujeme? Tento postoj je možné vyjádřit slovy: „Ti lidi jsou hrozní…“,  „Stejně si nenechají poradit…“, „Ti jsou nesympatičtí…“, „Ti hloupí klienti, kteří si připravují spoustu zbytečných problémů mají štěstí, že padli na mě. Já jim samozřejmě řeknu, co mají dělat, ale musejí mě respektovat a respektovat má doporučení. Pokud toho nebudou schopni, tak mají smůlu…“, „Já jim ukážu kdo z koho, na mě si nepřijdou…“, „Já jim pomůžu…“, „Ten brutální manžel ubližuje své ubohé manželce, proto ho nemůžu respektovat a musím se za každou cenu pokusit pomoct té ubohé ženě, kterou je třeba před takovým ubližováním chránit…“

Takovéto a podobné postoje mají společný znak v tom, že se vždy jedná o ostré rozlišení „já“ („my“) na straně jedné a „on“ („oni“) na straně druhé. Přitom „já“ jsem vždy ten morální, vědoucí, přátelský, pomáhající a zachraňující, nositel správného řešení a „oni“ jsou zpravidla ti méně morální, naivní, nepřátelští a konfliktotvorní, kteří potřebují, aby je někdo zachránil, kteří nejsou schopni sami ke správnému řešení dojít.

Pokud budeme vycházet z postojů, které využívá aikidó, nebude rozlišení na já (my) a oni nutné. Budeme to MY, kteří jsme součástí stejného celku (světa, vesmíru), který námi prostupuje a jakákoliv nenávist, podceňování, osočování z naší strany narušuje rovnováhu celého tohoto společného celku a tím i těch, se kterými se potkáváme a také nás samotných. Tím se potom podílíme na prohlubování disharmonie a problémů. Pokud se ovšem budeme vnímat jako součást společné podstaty, umožní nám to mít rád a zaujímat pozitivní postoj i k člověku, jehož vnější chování nám nemusí imponovat, kterého nemusíme odmítat ho jako celek.