Máme si všímat věcí kolem sebe?

Máme na vybranou. Buď si budeme všímat věcí, které jsou kolem nás a bude nás zajímat, jestli se k sobě chováme s ohledem a slušně, Jestli ti „zodpovědní“ rozhodují odpovědně nebo nikoli, jestli sledují prospěch společnosti nebo pouze svůj vlastní. Také si ovšem můžeme zvolit postoj mrtvého brouka a nic z toho prostě nevidět nebo si toho prostě nevšímat. A je jedno, jaké zdůvodnění si k takovému postoji najdeme. Jisté je jen to, že takovému zdůvodnění budeme sami věřit.

Nevšímat si je bezpečnější, ale staví nás do dosti nevýhodné a nezávidění hodné pozice bezmocného pasivního pozorovatele, který se bude ve své bezmoci stále více a více utvrzovat až dosáhne nemoci, kterou můžeme nazvat odevzdaností. Je to nemoc, kdy ztrácíme schopnost ovlivňovat svůj život a sami si ho řídit. Přestaneme o cokoliv usilovat (kromě našetření na lepší auto, než má soused). Moc, kterou přirozeně máme, dobrovolně odevzdáme „těm jiným“ („těm jiným“ říkám proto, že vlastně nikdy nevíme přesně komu), přestane se nám dařit, cítíme se ovládáni a začneme se litovat a žehrat na svůj osud.

Všímat si a upozorňovat na věci, které se nám nelíbí, být odpovědný a snažit se ovlivňovat svůj život a věci kolem sebe je nebezpečné. Mohou se z nás stát „nepřátelé lidu“, „ti, kteří dělají potíže“, také se z nás mohou stát „blázni“ a podivíni. Kupodivu ale neonemocníme tou zákeřnou nemocí bezmoci a odevzdanosti. Zůstane nám pocit, že v tom světě kolem nás nejsme tak bezmocní, že to, co se děje kolem nás tak trochu závisí i na nás samotných. A to za trochu těch potíží stojí!