PsychologieSmékalův blog

Žal a smrt očima manželského poradce

Lubomír Smékal, Ludmila Piňosová (2010)

 

Manželský poradce se ve své práci setkává s nějakou podobou žalu téměř každodenně. Lidé přicházejí se žalem akutním, vyvolaným náhlou ztrátou jistoty a důvěry v sebe sama, ve vztahu k partnerovi  nebo již přímo  zdrceni a destabilizováni ztrátou partnera. Ta je  u našich klientů způsobena jen zřídka smrtí, ale spíše odchodem partnera ze vztahu či od rodiny. Setkáváme se i s žalem chronickým, který vzniká vlivem déletrvajícího neuspokojení či utrpení ve vztahu partnerském  nebo  ve vztazích v širší rodině. Špatná komunikace a neporozumění  mezi dětmi a rodiči může být také zdrojem velmi intenzivních prožitků žalu.

S problémem úmrtí a smrti se v poradenské praxi setkáváme méně často a velmi zřídka se na nás klienti s tímto problémem obracejí jako s problémem primárním, jako s něčím, co je obsaženo v jejich úvodní zakázce. Častěji se jedná o problém, který se v průběhu spolupráce náhle vynoří a ukáže se jako zážitek, který byl potlačován, který ale významně ovlivňuje a dotváří příběh a prožívání klienta. Při řešení původně jinak pojmenovaného problému můžeme narazit na nezpracované zážitky, které souvisejí se smrtí blízké osoby, které ovlivňují další vývoj psychického stavu klienta, odrážejí se v jeho vztazích a vnímání sebe sama.

Smrt  vždy způsobí ztrátu a to ztrátu nevratnou. Je to ale skutečně pravda? Zemřelý z rodiny odchází ve své reálné, fyzické podobě a zanechává za sebou prázdné místo. Současně ale přechází z podoby reálného příbuzného do podoby virtuální. V této podobě zůstává součástí rodinného systému, který dále ovlivňuje a utváří, působí na své blízké, kteří s ním i nadále relativně intenzivně komunikují a vyřizují si s ním nejasné vztahové záležitosti. Smrt v rodině tedy zasáhne celý rodinný systém. Členové rodiny si přisvojují nové role a zaujímají v rámci rodiny nové pozice, může se významně měnit mocenská struktura rodiny. Zemřelý ovlivňuje nejenom jejich myšlení a rozhodování, ale působí na jejich emoce, hodnoty a postoje k okolnímu světu a dokonce ovlivňuje i to, co pozůstalí dělají. Zemřelý vlastně (především v době brzy po svém úmrtí) funguje jako “duch”.

Smrt rodičů může pro děti znamenat významný předěl. Smrtí rodičů mizí pomyslná bariéra mezi nimi a vlastní smrtí, což je silný existenciální zážitek. Smrt rodičů ovšem také „posouvá“ děti do zcela nové role, kdy se skutečně musejí daleko více spoléhat sami na sebe a přebírat za svůj život a za život rodiny větší zodpovědnost. Vytrácí se možnost přímé konfrontace sebe se svými rodiči, při které rodiče stále přebírají část odpovědnosti za naše rozhodování a naše chování (třeba ve formě ohledů, které si vynucují). Zvláště tam, kde děti delší dobu pečovaly o své nemocné rodiče, může jejich smrt vyvolat efekt podobný syndromu opuštěného hnízda. Pozornost, která se soustřeďovala na péči o nemocného rodiče, se nyní může daleko více zaměřit na manželského partnera, což může být moment, se kterým si nedokážeme poradit ani my, ani náš partner. Tato nová situace se pak může stát zdrojem problémů, se kterými manželé přicházejí za poradcem, a které zdánlivě se smrtí v rodině naprosto nesouvisejí.

Dalším příkladem může být příběh dívky, která přichází se zhoršujícími se vztahy k matce a sourozencům, ztrátě perspektivy svého života. Ukáže se, že před rokem zemřel nečekaně otec, k němuž měla bližší vztah než k matce. Členové rodiny nevyjadřovali navenek smutek, chovali se, jakoby se nic nestalo, o události příliš nemluvili, pokud se pokusila, odváděli řeč. Propadala se do osamění a pocitu nepatřičnosti. Přidaly se i problémy s dědictvím. Bylo pro ni velkou úlevou, že mohla svůj prožitek vyjádřit a že byl přijat.

Vzpomínám si také na případ, kdy původně v patriarchální rodině zemřel při pobytu v zahraničí asi 20tiletý syn, který byl v rodině považován za úspěšnějšího, než jeho starší bratr. Tato smrt zasáhla výrazně do systému celé rodiny. Starší bratr výrazně po bratrovi tesknil a vyčítal si, že nezemřel on, místo bratra, který, býval „veselejší, chytřejší a hodnější“. Otec se po smrti syna zhroutil, projevoval se depresivně, prožíval pocity viny, zmatku a bezmoci. Zcela rezignoval na své dominantní postavení v rodině. O rodinu začala v této době pečovat matka, zemřelého, která se starala o praktické věci spojené s provozem rodiny, iniciovala prověření příčin úmrtí syna a pro manžela a zbylého syna se stala jednoznačnou oporou.

S úmrtím dítěte je spojen i příběh asi 35tileté ženy, které zemřel asi před 5ti lety několikaměsíční syn, kterého doprovázela až do jeho smrti po nemocnicích. Po smrti syna se dozvěděla, že si manžel našel milenku, za kterou odešel. Od té doby žije sama, věnuje se své práci programátorky a poměrně velkému množství koníčků, mezi které patří také cvičení sebeobrany a četba knih o astrofyzice. Cítí se sama, opuštěná, nedaří se jí navázat nový partnerský vztah, o který vědomě velmi usiluje, protože touží po novém dítěti. Zároveň se ale nového vztahu a narození druhého dítěte obává a brání se mu. Chybí jí smysl života.

To jsou jen některé příklady z praxe manželského poradce, který se setkává s problematikou smrti, kdy smrt blízkého člověka ovlivnila celý rodinný systém, prožívání a chování lidí v něm.

V souvislostí se smrtí blízkého člověka prožíváme žal a součástí žalu je mnoho různorodých emocí a prožitků mezi které jistě patří pocit ztráty a prázdna, které není ničím naplněno, zoufalství, pocity viny, pocit hněvu, pocity méněcennosti a vyřazenosti, únavy, ale i vděčnosti a vysvobození. Důležitá je i změna hodnot, uvědomění si vlastní smrtelnosti a s tím související úzkost a pocit, který nám připadá jako klíčový, pocit bezmoci.

A právě ten pocit bezmoci může být něco, čemu by měl poradce věnovat pozornost při své práci s klienty. Aby bylo možno „osvobodit ducha zemřelého“ a poskytnout mu klid, aby již „nemusel pozůstalé strašit“, je nezbytné podporovat pocit moci a moc pozůstalých, tak, aby byli schopni přebírat ve větší míře odpovědnost za svůj život bez zemřelého, ovlivňovat sami svoji situaci a nalézat smysl života v nových podmínkách.

Pocit moci může být podporován jednak tím, že truchlícího budeme akceptovat a budeme akceptovat i jeho žal, ve všech jeho podobách, jednak tím, že budeme podporovat jeho aktivity různého druhu, které mu samotnému umožní nějakým způsobem se svým žalem nakládat, dávat konkrétnější tvar jeho pocitům a zpracovávat fakt ztráty. K takovým činnostem může patřit například podpora

  • povídání o zemřelém, o jeho životě a o jeho vztazích
  • povídání o jeho umírání a smrti
  • povídání o svých prožitcích v době umírání blízkého a jeho smrti
  • povídání o tom, co mi tato smrt vzala a co dala (sem mohou například patřit změny v životních hodnotách)
  • povídání o tom, jak smrt mohla zasáhnout a ovlivnit vztahy s ostatními členy rodiny a příbuzenstva
  • povídání o praktických otázkách, které jsou se smrtí blízkého spojeny (například problémy spojené s pozůstalostí, vyřízení úředních záležitostí atd.)
  • podpora nakládání a obstarávání věcí, které patřily zemřelému (třídění a vyřazování osobních věcí zemřelého, přestavba prostor, ve kterých se zemřelý pohyboval-změna uspořádání jeho pokoje atd.)

Tradičními prostředky jejichž cílem je snižování bezmoci pozůstalých jsou rituály. Jedním z velmi důležitých rituálů, které doprovázejí smrt v rodině, je rituál pohřební. Jedná se o rituál loučení se se zemřelým, uzavírání části našeho života a hledání jeho nových podob.

  • Jedná se o jasné uvědomění, prožití a definování konce a nevratnosti (tento rituál nám pomáhá uvědomit si, že „je to doopravdy“)
  • Projevy žalu, které jsou v rámci pohřbu všeobecně akceptovány, mohou působit jako abreakce
  • Je to časoprostor, ve kterém se setkávají příbuzní, přátelé a známí zemřelého a pozůstalí si mají možnost uvědomit, že jsou součástí společenství lidí, kteří s nimi jejich smutek sdílejí. Rituál má tedy i funkci podpory.
  • Pohřební rituál je ovšem také jakýmsi návodem a vedením v situaci smrti, dává nám informaci o jednotlivých krocích řešení této tíživé situace ztráty. Je to cesta od žalu – sdílení žalu – k abreakci – a konečně návratu do života)

V závěru bychom se chtěli ještě alespoň krátce zmínit o významu našeho přístupu k umírání a umírajícímu pro schopnost vyrovnání se se smrtí. Popírání a tabuizování smrti, snaha vyhnout se kontaktu se smrtí a s umírajícím, vede zpravidla k paradoxnímu efektu, že nás smrt zasáhne daleko silněji. Ten zásah zpravidla cítíme, ovlivňuje nás, ale neuvědomujeme si jej.

Pro umírajícího a pro přirozenější vyrovnávání se se smrtí a minimalizování jejích iracionálních důsledků, je důležité být v kontaktu se smrtí a s umírajícím, komunikovat s ním o smrti, vyslechnutí jeho strachů a úzkostí, naslouchání zážitkům umírajícího, které souvisejí s umíráním, ujišťování ho o tom, že má své věci uspořádány, zprostředkování zpovědi a rozhřešení a usmíření, které je pro umírajícího i pozůstalé jakýmsi dokončením tvaru.

Třeba Vás zaujmou i další příspěvky:

Napsat komentář