AikidoPsychologieSmékalův blog

Taktika Aikido: Soulad


Článek je částí seriálu Aikido v terapii

Nenápadné uvádění do souladu s vyzývatelem

Jak jsem se už zmínil, útok je pro aikidistu příležitostí dozvědět se o svém protivníkovi něco víc. Nikdy se s útočníkem nekonfrontuje, vyhne se přímému inkasování rány (nemá potřebu dokazovat útočníkovi, sobě nebo komukoli jinému, že ji snese) a útok směřuje do prázdna. Aikidista“ přitom zkoordinuje svoji akci s akcí útočníka a připojí se k jeho úsilí. Tím ovšem útočníka vychyluje z jeho rovnováhy a aikidista získává nad akcí kontrolu. Tak do určité míry splývá příčina s efektem a lze sledovat spíše spojení sil zaměřené na společné řešení problémů (neutralizaci agrese a redirekci energie). (viz „riai“) Akceptuje, pohybuje se a sjednocuje se s tokem energie útočníka ve směru, ve kterém tato energie proudí. V důsledku takového „promíchávání“ mizí rezistence, protože aikidista nenabízí nic, vůči čemu by měl být vyzyvatel rezistentní. Potenciál vyzyvatelovy rezistence tedy může aikidista převést pozitivnějším a konstruktivnějším směrem. Agresorovi je jeho agrese jakoby povolena a tím pro něj ztrácí přitažlivost.

Princip koordinace s oponentem je možno účelně využít i v rámci vyjednávání, poradenství (terapie) či mediace. Ani při vyjednávání není účelné, abychom k oponentovi přistupovali od počátku soupeřivě a už na začátku jednání se s ním konfrontovali. Konfrontace a agrese zákonitě posiluje také konfrontační a agresivní tendence oponenta.
Např. tam, kde se setkáváme s rezistencí klienta, můžeme např. použít: „Je mi jasné, a souhlasím s Vámi, že si každý musí řešit své problémy sám, že já Vám nemohu říct nic, co byste vy sám nevěděl. Naopak mi můžete hodně pomoct právě Vy při řešení tohoto problému, který mne zajímá… Vím, že to není můj problém a nic mi po něm vlastně není… Věřím, že Vy tento problém necítíte, protože jste silný, což je výhoda, tak se tedy zaměřme na problém manželky… To, že jste naštvaný, je přirozená reakce, asi lepší, než být nešťastný, protože naštvání Vám dodává energii, udržuje Vás v bdělosti, pro průběžné řešení problémů…“
Navíc sjednání dohody je v této situaci komplikováno i tím,, že nám náš oponent nebude ochoten ani naslouchat a díky expanzi nepřátelských emocí a postojů nebude schopen vyslechnout náš názor a bariéra mezi námi bude postupně narůstat. Tím ovšem i my získáme méně výhodnou pozici pro dosažení našich cílů. Nehledě na to, že když se pouštíme do oponování, naplňujeme vlastně očekávání oponenta (klienta) a ten nám tudíž nemusí věnovat tolik pozornosti, protože vlastně vše běží podle jeho plánu.
Abychom minimalizovali pravděpodobnost, že uvázneme ve slepé uličce konfrontací, je výhodné, abychom se snažili vyjadřovat co nejvíce souhlasu se svým oponentem, abychom se snažili co nejvíce sjednotit s jeho energetickým polem.

„Chcete-li, aby vám naslouchal, začněte tím, že budete naslouchat jemu. Chcete-li, aby respektoval váš pohled na věc, respektujte vy ten jeho. Chcete-li, aby s vámi souhlasil, přijměte jeho argumenty všude tam, kde je to pro vás možné.“ (William Ury)

Abychom se s oponentem dokázali naladit na podobnou „vlnovou délku“, musíme se mu naučit v prvé řadě naslouchat. Kromě toho, že tak získáme od oponenta důležité informace, vyjadřujeme svým nasloucháním svému oponentovi porozumění nebo alespoň snahu tohoto porozumění dosáhnout. Každému dělá v podstatě dobře, pokud se může bez omezení vyjádřit, zdůvodnit své postoje, projevit své emoce a pocity. Přerušování řeči, okamžité reagování může z naší strany působit jako agresivní zasahování a omezování zájmů oponenta. Tím se ovšem možnosti sladění s oponentem spíše vzdalujeme a oponenta nutíme k ostražitější pozici. I při vyjednávání často platí přísloví: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“.

Další užitečnou dovedností, kterou lze uplatnit při vyjednávání k navození souladu s oponentem je dovednost parafrázovat vnímané. Tím, že svými slovy zopakujeme, jak jsme sdělení pochopili, dáváme oponentovi
• potvrzení, že jsme mu skutečně naslouchali,
• že se mu snažíme porozumět
• pocit uspokojení z toho, že nás může opravit

Zároveň tím získáváme, ujištění, že jsme skutečně sdělení oponenta porozuměli dobře. Nezanedbatelným ziskem z této dovednosti je pro nás i možnost „získat čas“, což může být velmi užitečné zvláště v situacích, kdy v nás oponentovo sdělení vzbuzuje negativní emoce a my od svých pocitů potřebujeme získat alespoň minimální odstup.
Užitečným momentem při vyjednávání je vyjádření respektování oponenta. Potřebu uznání, respektu má každý člověk, tedy i náš oponent. Jednak je důležité umět tento respekt oponentovi vyjádřit jako člověku (eliminujeme přezíravý, nadřazený pohled a respektujeme oponentovu individualitu). Rovněž bychom měli být schopni respektovat oponentovy pocity a emoce. Pokud toho nejsme schopni, existuje nebezpečí, že u oponenta podpoříme jeho defenzivní tendence a navodíme konfrontační situaci. Ze stejných důvodů bychom se měli naučit (alespoň z počátku) vyjednávání vyjadřovat respekt k oponentovým hodnotám a k jeho pohledu na věc. Tím, že oponentovi vyjádříme respekt, zvyšujeme zároveň pravděpodobnost, že on bude recipročně respektovat více i nás. Důležité přitom ovšem je, aby náš respekt byl skutečný, protože oponent obvykle snadno (z tónu hlasu, mimiky, pantomimiky…) zda je vyjadřovaný respekt míněn upřímně.

Důležitá je rovněž schopnost vyjadřovat se pozitivně všude tam, kde je to možné a vyjadřovat co nejvíce souhlasu. „Pozitivní typ reakce u jednoho, má tendenci vyvolávat pozitivní reakci u druhého“ (Raush – 1994 v Kratochvíl 1981, rovněž Carnegie 1939
Negativní vyjádření (i když je oprávněné) sebou vždy nese určitý antagonismus a nutí oponenta k defenzivní reakci. Negativní vyjádření zpravidla působí jako kritika, výtka a přesouvá těžiště vyjednávání do oblasti konfrontace postojů a omezuje možnost „bavit se k věci“ (čili o problému).

Tam, kde je možno říct: „S tímto tvrzením nesouhlasím“, je místo toho možné také říct: „Mám ještě jiný, alternativní návrh“. Pokud to je alespoň trochu možné, vyjadřujeme se svým oponentem souhlas. pokud souhlasíme, nemusí to zdaleka znamenat podřízení se oponentovi a zásadní ústupky. Vždy je možné začínat tím, co máme s oponentem rozdílné nebo tím, co máme s oponentem společné – tzv. konvergentní zájmy (např. zabránění publicity průběhu vyjednávání) nebo tím v čem se s oponentem doplňujeme – tzv. paralelní zájmy (slučitelné zájmy).

Obecně platí, že pokud se nám podaří vyjadřovat hodně souhlasu, nebo pokud dokonce dokážeme navodit takovou situaci, aby s námi oponent co nejvíce souhlasil sám, třebaže v nepodstatných věcech, zvyšujeme soulad mezi námi a tímto oponentem. (Můžeme toho dosáhnout například prostou otázkou: „Rozuměl jsem vašemu návrhu správně?“ a zopakujete návrh oponenta. Pokud odpoví „ano“, vyjadřuje souhlas a podílí se tak na vytváření celkové atmosféry souhlasu. Podobného efektu můžeme dosáhnout, když proneseme nějaké tvrzení, se kterým může oponent jen stěží nesouhlasit. Např.: „Myslím, že oba máme zájem na tom, aby toto jednání skončilo úspěšně“.) Oponent svůj souhlas nemusí nutně otevřeně přímo vyjádřit, zcela stačí, pokud s našim výrokem souhlasí vnitřně.
Mezi dovednosti, které lze využít k navozování souladu s oponentem jistě patří i dovednost, která by se dala nazvat „zrcadlení“. Jedná se v podstatě o to, že bychom se měli být schopni vžít do pozice (role) oponenta natolik, abychom s ním byli schopni „mluvit jeho řečí“. Jde o to, že atmosféru souladu snadněji podpoříme, pokud budeme používat podobný styl řeči jako náš oponent, budeme podobně gestikulovat, budeme operovat podobnými hodnotami atd. Při vlastním jednání není zpravidla dostatek času k tomu, abychom chování oponenta podrobně analyzovali (to si můžeme dovolit v čase mimo vlastní jednání). Výhodné může být přizpůsobit se vnímanému chování oponenta (zkoordinovat se s ním – „zrcadlení“).

To má hned trojí význam:

  1. Význam „diagnostický“ – pokud se nám podaří co nejpřesněji napodobit chování oponenta či partnera v diskusi, můžeme snadněji dosáhnout i toho, že začneme pociťovat emoce, které k tomuto chování vedly a (s výhradami) se dokážeme poměrně rychle a přesně vžít do situace, ze které oponent vychází.
  2. Význam „komunikační“ – koordinace našeho chování s chováním oponenta nám umožní snadněji najít „společný jazyk“, tedy komunikovat tak, aby sdělení měla stejný nebo hodně blízký význam pro obě zúčastněné strany. (Pokud oponent učívá slangu, můžeme používat slang také, pokud používá množství cizích slov, můžeme je používat ve zvýšené míře také…)
  3. Význam „harmonizující“ – odpovídáme-li na určité chování chováním podobným, může to mít harmonizující účinek. To je zřejmé například u kooperativních forem chování, ale platí to i tam, kde například oponent vyvíjí tvrdý nátlak. Takového oponenta můžeme stejně „tvrdým“ způsobem podpořit v jeho tvrdém postupu, pochválit jeho cílevědomost a podotknout například, že „takovýmto způsobem jistě brzy dojdeme k oboustranně výhodné dohodě“. Tak dáme oponentovy pocítit, že má co do činění s podobně „tvrdým chlapíkem“, který mu je hoden, a se kterým si může porozumět.

Důležitým upozorněním je, že by se nemělo jednat o mechanické napodobování, které by mohlo být vnímáno jako ironie či výsměch. Potom by samozřejmě fungovalo spíše opačným směrem.

V této souvislosti je namístě poznamenat, že postoj (chcete-li osobní filozofie) k věcem, lidem a světu kolem sebe, je považován za daleko podstatnější, než osvojení si množství rafinovaných technik. Techniky samy mohou být pouze nástroji (pomůckami při řešení při řešení konkrétních problémů). Osvojování a cvičení technik je důležité. Uešiba se procvičování technik věnoval a na důkladné procvičení technik kladl velký důraz. Je ovšem znám také jeho výrok: „Nauč se a zapomeň! Učiň techniku trvalou součástí svého bytí.“ (podle R. Krejčí: Ó-sensei, Morihei Uešiba, TEMPLE Adamov 1999)

Pokud se ovšem v boji nebo při mediaci (terapii) zaměřujeme příliš na techniky a na technické zvládání, budou nás techniky svazovat a odvádět naši pozornost od vnímání konkrétní situace a prostředí, ve kterém se právě nacházíme. Vůči této konkrétní situaci nebudeme dostatečně citliví a vystavujeme se nebezpečí, že se budeme snažit situaci upravovat tak, abychom mohli využít techniky, o kterých se domníváme, že jsme si je osvojili.

Třeba Vás zaujmou i další příspěvky:


Další díly:
  1. AIKIDÓ jako model strategie terapeutické a poradenské intervence
  2. Co je AIKIDÓ a jeho základní cíle
  3. Využití principů AIKIDO v pomáhající profesi
  4. Tři strategie
  5. Kosmologie, KI a princip harmonie
  6. Základní principy AIKIDO
  7. Systémový pohled v AIKIDO
  8. Taktika Aikido: Rozpoznání útoku
  9. Taktika Aikido: Reagování s předstihem
  10. Taktika Aikido: Soulad
  11. Taktika Aikido: Rozšíření
  12. Taktika Aikido: Paradox a neočekávané
  13. Taktika Aikido: Humor a pokora.

Napsat komentář