PsychologieSmékalův blog

Gambling – hráčství jako problém

Mgr. Lubomír Smékal, Olomouc

Co je to gambling?  

Gambling je výraz, který je převzat z angličtiny a je ho možno překládat jako hraní, hráčství, hazardní hráčství, karban, případně také jako chorobné, nutkavé hráčství. Používá se především tam, kde máme co do činění s člověkem nebo lidmi, kteří propadli hazardní hře, ke hraní jsou vnitřně nutkáni, musejí ve hraní z řady důvodů pokračovat a svoji hru přestávají kontrolovat. Jedná se o lidi, kteří jsou na hazardní hře závislí podobně jako jsou lidé závislí například na alkoholu, cigaretách či na jiných drogách.

Gambler je potom hazardní hráč, také patologický nebo nutkavý hráč

Hráčské aktivity mají mnoho různých podob. Je možno rozlišovat:

  1. Hry, u nichž jsou výrazně využívány znalosti a dovednosti hráčů a hráč má relativně vysokou možnost výsledek hry ovlivnit. Mezi takové hry patří například bridge (bridž), šachy, poker… Proti těmto hrám ovšem existují hry, kde na našich znalostech a schopnostech naprosto nezáleží nebo záleží zcela zanedbatelně. K takovému typu her můžeme přiřadit například hru na výherních automatech a loterie. Někde uprostřed se nachází sázení na sportovní výsledky, kde záleží na zkušenosti a znalosti sázejícího, ale kde je zároveň poměrně silně zastoupen moment náhody.
  2. Hry se mezi sebou také liší s ohledem na výši možné výhry. Například jednoduché hrací automaty (slot-machines – pákové automaty), kde neexistuje možnost násobit sázky na jedné straně a tzv. pokrové automaty na straně druhé, na kterých je možné během poměrně krátké doby prohrát značnou finanční sumu. Ke skupině her s možností velké výhry patří například také Black Jack  a ruleta.
  3. Hry se od sebe mohou také lišit různou dostupností pro různé skupiny lidí (na jedné straně například loterie a výherní automaty, na druhé ruleta a Black Jack).

 

Příklady her s minimální možností hráče ovlivnit výsledek hry:

  1. Loterie: Jedná se o hru s relativně velmi nízkým vkladem do hry, přičemž možnost výhry a její výše bývá těmi, kteří losy kupují, přeceňována. To jsou důvody, proč je loterie určena především chudším skupinám obyvatelstva. Je to jedna z mála šancí, jak si za poměrně nízký vklad zahrát. V loteriích bývá na výhry určeno asi 60% z výnosů za prodej losů.
  2. Slot-machines (jednoduché, pákové automaty a pokrové automaty): U tohoto typu výherních automatů není prakticky možné ovlivnit výši výhry. Přesto hráči předpokládají vliv zkušenosti a znalostí různých automatů, takže si pěstují iluzi o možnosti kontrolovat hru. Uplatňuje se iracionální myšlení typu: „Když to nevyšlo tentokrát, tak by v tom byl čert, aby to nevyšlo příště“. Hráči mají sklon automaty „polidšťovat“ a rozpráví si s nimi (např. „zase mě trápíš…“). Druhou generací slot-machines jsou tzv. „video-pokry“. U obou typů jde v podstatě jen o stlačení páky či knoflíku, čímž dosahujeme výhry nebo prohry.
  3. Fruit-machines (běžné výherní automaty): Jedná se o nejznámější podobu výherních automatů u nás, na kterých zpravidla existuje několik úrovní hry. Jsou nebezpečné tím, že vklady „na jedno otočení“ bývají poměrně nízké, což může vést k podceňování jejich nebezpečí. Hráč obvykle začíná hrát základní hru, kde výhra závisí na kombinaci symbolů na válcích, které hráč roztáčí. Výhru, kterou si ukládá do banku může využít ke „gamblování“ pomocí tlačítek „panna“ nebo „orel“. Také může výhru převádět do „horní úrovně“, kde ve hře může pokračovat zpravidla za složitějších pravidel. U těchto her může hráč hru přece jen do jisté míry ovlivnit svojí zkušeností, ale problém je v tom, že tato možnost bývá samotnými hráči výrazně přeceňována.

 

Kontrolní otázky: 

  1. Co je to gambling?
  2. Máte vy sami nějakou zkušenost s hráčstvím (buď osobní zkušenost nebo zkušenost ze svého okolí)?
  3. Jsou ve vašem okolí výherní automaty, se kterými se denně setkáváte (např. herny, restaurace s výherními automaty…)?
  4. Domníváte se vy osobně, že hru na výherních automatech lze ovlivnit zkušeností hráče?

 

 

 

 

 

Jaké jsou příčiny vzniku hráčské závislosti? 

 

K tomu, aby se z člověka stal hazardní hráč přispívají:

  1. vnitřní příčiny (osobnost hráče)
  2. vnější příčiny (příležitost, kamarádi, potřeba peněz….)

 

Vnitřní příčiny: 

            Podle řady výzkumů patří gambleři obvykle mezi lidi, kteří mají tendenci více vyhledávat stále nové zážitky. Jsou častěji extraverti (tj. lidé, kteří jsou orientováni více navenek, jsou aktivnější), mají větší sklon k riskování, bývají agresivnější, projevuje se u nich více exhibicionismu. Výzkumy, které se týkají osobnosti gamblerů ovšem nejsou příliš jednoznačné. Existují i biologické teorie příčin hazardního hráčství, které uvádějí jako příčinu jeho vzniku nedostatek endorfinu v mozku. (Endorfiny jsou látky, které si tělo samo vyrábí, a které vyvolávají pocit libosti. Tělo  může zvýšit jejich hladinu například tělesným pohybem a cvičením.)

 

Vnější příčiny: 

Na to, zda se rozvine gamblerské chování má vliv mnoho vnějších podmínek. Jednou z takových podmínek je to, co můžeme nazvat příležitostí ke hře. V současné době se můžeme s výherními automaty setkat prakticky na každém kroku (herny, restaurace, čekárny, dokonce byl zaznamenán i případ umístění automatu  /herního – nikoli výherního/ do vestibulu jedné základní školy). Automaty, na které vidíme nás přirozeně více lákají, protože jsou k tomu, aby nás lákaly zkonstruovány (světla, zvuky). Aby se tento vliv minimalizoval, přijaly některé obecní úřady opatření, podle kterého smějí být výherní automaty umístěny v samostatné neprůchozí místnost, která je zřetelně označena jako herna, a kam je zakázán přístup osobám mladším 18ti let. Dále existují vyhlášky, podle kterých smí být výherní automaty umístěny v dostatečné vzdálenosti od škol a dalších zařízení, která jsou určena pro děti.

Dalším vnějším vlivem mohou být kamarádi a známí, kteří již mají s hazardní hrou nějaké zkušenosti. Tito známí (pokud již nejsou v hluboké závislosti) většinou vyzdvihují pozitivní stránky hry (vzrušení, zábavu, možnost získat větší sumu peněz) a bagatelizují negativa a rizika (ztráta kontroly nad hrou, možnost vysoké prohry a vytvoření si dluhů…). Většinou nadhodnocují možnost ovlivnit průběh hry, obvykle věří ve „spolehlivé strategie“.  Zvláště mladí hráči hrají občas ve skupinách, kde ten, který má peníze na sázky „zaměstnává“ své kamarády, kteří s ním hrají za provizi současně na vedlejších automatech.

Dalším významným vnějším vlivem jsou peníze v hotovosti.Hru může podporovat jak zřetelný nedostatek peněz, kdy si hráč od hry slibuje obohacení a proto začíná hrát nebo naopak skutečnost, že člověk má při sobě větší částku peněz v hotovosti. S tím souvisí například větší návštěvnost heren v termínech výplat a důchodů.

Lidé v určitých povoláních jsou více vystaveni riziku hazardní hry. K takovým povoláním patří povolání, kde se člověk služebně častěji pohybuje v blízkosti hracích automatů (číšníci, majitelé restaurací, uklízečky, které v restauracích uklízejí) a lidé, kteří mají náhlé, jednorázové vysoké příjmy (podnikatelé). Ve zvýšené míře jsou riziku vystaveni také nezaměstnaní.

Většímu riziku jsou vystaveni lidé (mládež), kteří mají zkušenost s častějším hraním na tzv. nevýherních (zábavných) automatech (tj. různé hry a to spíše v hernách, než na domácích počítačích)

Zvýšené riziko k hazardní hře lze předpokládat také u osob, které jsou osamělé, které žijí v určité společenské izolovanosti, nemají bližší přátele. Dále též osoby se špatným rodinným zázemím.

 

Hráči většinou sledují hrou 3 základní cíle:

  1. získat větší sumu peněz
  2. získat vzrušení
  3. získat zábavu

 

(Poznámka: Diagnóze patologické hráčství F 63.0 se u nás používá až od roku 1994)

 

 

Kontrolní otázky: 

  1. Které z uvedených příčin vám připadají jako nejnebezpečnější?
  2. Pokud byste vy sám(a) zkoušel(a) hrát na výherních automatech, který z uvedených tří cílů by pro vás osobně byl nejdůležitější?

 

 

Jak se stáváme závislí na hazardní hře? 

 

Na počátku hraní bývá většinou nějaká kombinace příčin, o kterých jsem se zmiňoval v předcházející části. Automaty člověka lákají podobně jako každá jiná droga s tím, že ten, který je těmto svodům vystaven většinou podceňuje nebezpečí „ochutnávky“. Domnívá se, že když zkusí jednou nebo jen několikrát hrát na výherním automatu a pohlídá si, aby jeho vklad nebyl příliš vysoký, tak se mu nemůže nic stát. Nicméně i toto může být začátek cesty, ze které je velmi obtížné dostat se zpět. Obvykle jsou popisovány 3 fáze vzniku závislosti:

 

Fáze výher: 

V raných fázích vzniku závislosti člověk mívá fantazie o možnosti velké výhry. Zkouší hrát a získá zkušenost s výhrou, tzn. že se mu podaří vyhrát tolik peněz, které u něj vzbudí něco jako pocit štěstí (vlastní výhru může někdy nahradit už jen to, že je člověk přítomen tomu, když výhru získal někdo jiný). To vede ke zvýšené touze takovou zkušenost znovu zopakovat a případně vyhrát ještě víc (nebo chce získat alespoň zpět ty peníze, které již do hry v minulosti vložil). Proto zvyšuje své sázky a zvolna si přestává uvědomovat výši vkladů, které do hry investuje.

Pokud hráč hrával na počátku své hráčské kariéry převážně ve společnosti přátel, začíná v této fázi hrát stále častěji osamoceně, má stále méně přátel, a mezi svými známými se začíná chlubit svými výhrami, i když to nebývá pravda nebo pravda jen zčásti.

Pokud hráč splnil alespoň část z uvedených charakteristik, má zpravidla za sebou první fázi rozvoje úplné závislosti na výherních automatech, které se říká fáze výher.

 

Fáze prohrávání:

V průběhu této fáze myslí hráč stále více jen na hraní, myšlenky na hru u něj zaujímají stále důležitější postavení a vytlačují ostatní zážitky. Začíná se cítit jako zkušený hráč a přemýšlí o různých herních strategiích, zvažuje pravděpodobnost výhry na různých automatech, uvažuje o správném načasování hry na určitém automatu, má oblíbenější a méně oblíbené automaty. Hra jej zaměstnává stále více a hráč věnuje podstatně méně energie práci (zaměstnání) nebo škole.

V této fázi se začínají objevovat zřetelněji i nepříjemné souvislosti. Hráč už začíná ostřeji vnímat prohry, pokouší se se hrou přestat, ale vždy se ke hře znovu vrací a cítí že se hrou přestat nedokáže. Je podrážděný, popudlivý, neklidný a stále uzavřenější, začíná si půjčovat peníze, prodává věci, aby si peníze opatřil nebo začíná krást a dopouštět se podvodů, aby si peníze na hru znovu obstaral. S tím souvisí i skutečnost, že významně mění jeho soukromý život. Zhoršuje se rodinný nebo partnerský život a přibývá v něm stále více konfliktů. Mnohem konfliktnější  jsou i jeho ostatní mezilidské vztahy a hráčova osamělost se stále více prohlubuje.

 

Fáze zoufalství:

V této fázi již člověk ztratil většinu svých přátel, rodina nefunguje nebo se již rozpadla, má výrazně poškozenou pověst a prožívá výrazný pocit osamělosti. Cítí sice zpravidla pocit viny a výčitky svědomí, ale není schopen udělat nic, co by mohlo vést ke změně. Propadá pocitům beznaděje, sebelítosti, depresím a má tendenci přenášet vinu za svůj osud na někoho jiného nebo na něco jiného. Svůj podíl viny potlačuje a spíše nevnímá. V této osobní situaci často propadá panice a má stále větší tendenci ke zkratkovitému chování. Začíná páchat závažnější trestné činy (včetně násilných), začíná výrazně propadat alkoholu a jiným drogám nebo páchá sebevraždu, aby unikl ze své situace, kterou vnímá jako jednoznačně neřešitelnou.

 

Je zpravidla iluzí, pokud se hráč domnívá, že se mu podaří se závislostí na výherních automatech zvítězit samotnému. Hráč, který se své závislosti chce skutečně zbavit, by se měl v každém případě obrátit na odbornou pomoc. Odborníci (psychologové, psychiatři, praktičtí lékaři…) budou schopni zvážit optimální způsob léčby a pacienta nasměrovat na nejbližší pracoviště, které se danou problematikou zabývá specializovaně. Léčení je většinou spojeno s hospitalizací patologického hráče. Nesmíme zapomínat ani na to, že pokud má dojít k úspěšnému a dlouhotrvajícímu vyléčení gamblera, je nutné, aby při návratu tohoto člověka do běžného života spolupracovala i rodina hráče a pokud možno i  jeho bývalí přátelé. Jde o to, aby se vyléčený hráč měl kam vracet, a aby byl alespoň částečně chráněn před opětovnou osamělostí, která by mohla napomoct recidivě.

 

 

Kontrolní otázky:

  1. Pozorovali jste u někoho ve svém okolí chování, které by odpovídalo některé fázi vývoje hráčské závislosti?
  2. Znáte někoho, kdo absolvoval léčení hráčské závislosti a s jakým úspěchem?
  3. Na koho byste se obrátili o pomoc ve vašem regionu?

 

 

Dotazník patologického hráčství organizace Gamblers Anonymous: 

Odpovídejte pouze ANO nebo NE podle toho, co více odpovídá skutečnosti, i když odpověď není zcela přesná.

 

  1. Ztrácíte často kvůli hře čas?
  2. Učinila váš život doma nešťastný?
  3. Poškodila hra vaši pověst?
  4. Cítíte po hře výčitky svědomí?
  5. Hrál jste někdy proto, abyste získal peníze, jimiž byste zaplatil dluhy nebo vyřešil finanční těžkosti?
  6. Zmenšilo hraní vaši ctižádost a výkonnost?
  7. Když prohrajete, máte pocit, že se musíte co nejdříve vrátit a vyhrát, co jste prohrál?
  8. Když vyhrajete, máte silnou touhu se ke hře vrátit a vyhrát ještě víc?
  9. Hrajete často tak dlouho, dokud neprohrajete poslední peníze?
  10. Půjčil jste si někdy proto, abyste měl na hru?
  11. Prodal jste někdy něco, abyste měl na hru?
  12. Nechce se vám používat peníze ze hry pro normální účely?
  13. Způsobila hra to, že se nestaráte o prospěch rodiny?
  14. Hrál jste někdy déle, než jste měl původně v úmyslu?
  15. Hrál jste někdy proto, abyste unikl trápení a starostem?
  16. Spáchal jste někdy, nebo jste někdy uvažoval o spáchání nezákonného činu, abyste měl na hru?
  17. Působí vám hra potíže se spaním?
  18. Vedou hádky, nespokojenost nebo zklamání k tomu, že ve vás vzniká touha hrát?
  19. Když se na vás usměje štěstí, cítíte touhu to oslavit několika hodinami hry?
  20. Uvažoval jste někdy o sebevraždě v důsledku hry?

 

Spočítejte počet kladných odpovědí. Patologický hráč většinou odpoví kladně na 7 a více otázek.

 

 

 

 

V co patologický hráč – gambler věří (víra, iluze, bludy a mýty)?

 

Patologický hráč podléhá řadě iluzí a neopodstatněné víře, které pokračování hry podporují a pokračování činí „opodstatněným“. Pokračování hry je opodstatňováno zdánlivě rozumnými důvody, kterým hráč věří, a které často sdílí s řadou ostatních gamblerů, které zná, což tyto důvody činí ještě důvěryhodnějšími.

K základní víře skutečných gamblerů patří:

  1. Když má člověk výdrž, vědomosti a dovednosti, je možné, aby z hraní získal větší obnos peněz. (To může do jisté míry platit u některých typů her – např. bridge, poker…, ale absolutně neplatí u jiných – např. výherní automaty, loterie…)
  2. I když mnoho lidí neuspěje, věřím, že já mohu vyhrát. Zvláště, pokud hráč zakusí vyšší výhru na počátku hraní, vzniká u něj víra, že může být úspěšným hráčem (bez ohledu na zkušenosti jiných).
  3. Když budu vytrvalý, tak to jednou přece jen vyjde. Zvláště silní hráči (v porovnání se slabšími) věří ve výraznější výhru.

 

Tato víra patologických hráčů souvisí s množstvím tzv. „hráčských bludů“:

  1. Blud o rychlém zbohatnutí. Jedná se o velmi nebezpečný blud. Pokud hráč zažije větší výhru, zpravidla velmi brzy po ní následuje minimálně stejně vysoká prohra. Hráč je ovšem více fixován na zážitek výhry a zážitek prohry bývá často potlačován.
  2. Blud o zajímavosti hry, úniku od starostí a odreagování. Hráči někdy zdůvodňují hru tím, že se jedná o zábavu. Hraní ovšem bývá velmi namáhavé, vyčerpávající, stojí neúměrně mnoho energie a sil. Je spojeno s velkým napětím a stresem, který může organismus výrazně poškodit (vysoký krevní tlak, vyšší sklon k nemocem srdce – infarktu, větší výskyt žaludečních vředů, deprese…). V žádném případě nám hra nemůže pomoct uniknout od problémů a nepříjemností. Svými důsledky problémy na mnoha úrovních (rodina, zaměstnání, přátelé) ještě rozmnoží. Únik a zapomenutí na problémy může být jen chvilkové.
  3. Blud, že hráč musí vyhrát zpět peníze, které již dříve do hry vložil. Jedná se o mylnou představu jakési banky, ve které člověk dostane zpět (případně s úrokem) to, co do ní v minulosti vložil.
  4. Blud o vlastní genialitě. Řada hráčů žije v přesvědčení, že odhalili nebo jsou schopni odhalit způsob, kterým vyzrají na automaty. Tento blud není závislý na skutečné rozumové úrovni hráče. Týká se jak zcela jednoduchých lidí, tak i lidí s mnoha tituly.
  5. Blud o tom, že hráč má hru pod kontrolou. Většina hráčů, kteří jsou již na hře závislí, je přesvědčena, že do závislosti nemohou upadnout, že mohou „přestat, kdy budou chtít“ (jak podobné s ostatními závislostmi!). Přitom přítomnost tohoto bludu je jedním z dokladů toho, že daný člověk již závislý na hře je.
  6. Blud o tom, že se nikdo o mém hraní nic nedozví. Tento předpoklad je zcela nereálný, protože člověk, který opakovaně hraje, si kolem sebe postupně vytváří řadu problémů, které se prostě nedají přehlédnout (půjčování peněz, problémy v rodině a mezi přáteli, problémy v zaměstnání nebo ve škole, ztráta obvyklých zájmů).

 

S bludy souvisejí i hráčské mýty, které mezi patologickými hráči vznikají. Uveďme na ukázku alespoň některé z nich:

  1. Mýty o „velkém hráči“. Tyto mýty většinou vyprávějí o hráči, který objevil „bezpečnou strategii“. Jde většinou o postavu (která má dokonce často i zcela konkrétní jméno), která převážně vyhrává větší obnos peněz, dokáže k automatu v pravou chvíli přijít a v pravou chvíli od něj odejít a má „čich“ na automaty, které dávají.
  2. Mýty o „štědrých automatech“. Jde o mýty, v nichž hrají hlavní roli automaty, které jsou štědřejší, než ostatní.
  3. Mýtus o geniální strategii. Existují dokonce docela propracované návody jak vyhrát (někdy dokonce vydávané knižně), které se mezi gamblery tradují.
  4. Mýtus o nutnosti mít zaplaceny dluhy dříve, než se hráč rozhodne přestat s hraním. Tento mýtus pomáhá udržovat hráče v začarovaném kruhu závislosti.Jeho naplnění bývá nereálné.

 

Kontrolní otázka: 

            Znáte ještě nějaké další bludy, mýty a racionalizace, které se vyskytují mezi patologickými hráči?

 

 

Co se děje kolem patologického hráče? 

 

Současně s tím, jak se mění postoje hráče k lidem v jeho okolí, tak se mění i vztah lidí kolem něho k němu. Hráč postupně opouští skupiny lidí, kteří pro něj byli v minulosti důležití, což je dáno jednak novou zájmovou orientací gamblera (která se rozchází se zájmovou orientací členů rodiny a přátel), jednak i skutečností, že se gambler za svoji závislost přece jen před pro sebe významnými lidmi stydí a snaží se ji skrývat.

 

Patologický hráč a jeho rodina:

Rodiny patologických hráčů mají zpočátku tendenci hráče tolerovat a popírat závažnost toho, že partner hraje. Partnerky hráčů někdy zpočátku dokonce hrají společně s manželem. Už v úvodních fázích vznikají problémy, které se týkají rodinného rozpočtu, hráč neplatí účty, zadlužuje se, ale členové rodiny se ještě dají přesvědčit, že se jedná o záležitost přechodnou, dají se přesvědčit argumenty hráče, přijímají jeho omluvy a sliby, že s hraním přestane.

Hazardní hráč tráví s rodinou stále méně a méně času, pokračují finanční problémy. Manželka se cítí opomíjena a odmítána, objevují se stále častěji náhlé a hluboké hádky a konflikty. V rodině stále více a více převládá napjatá atmosféra a nepohoda., hráč se chová často odtažitě a jako bez zájmu, což je střídáno srdceryvnými omluvami a sliby radikálních změn. Je stále více dluhů a rodina se stále snaží tyto dluhy platit. Členové rodiny se začínají za hráče stydět, prožívají i za něj pocity viny, což často vede k radikálnímu zchudnutí společenských kontaktů všech rodinných členů.

Při pokračujícím soužití s partnerem jsou jeho blízcí stále více a více vyčerpaní, prožívají období vzteku a zuřivosti, které se střídá s depresivními a beznadějnými pocity . Důsledkem může být rozvoj nějaké závislosti partnerky (partnera) nebo dokonce tendence k sebevraždě.

Pokud je gamblerem syn, rodiče zpravidla opět reagují docela podobně jako u jiných závislostí. Zpočátku problémy popírají (nechtějí je vidět). Pokud si problémy svého gamblujícího potomka připustí, zasáhne tato skutečnost pomšrně výrazně především jejich vzájemný vztah. Otcové zaujímají nejčastěj postoj jednoznačného odmítání typu: „buď s tím okamžitě přestane nebo ho (ji) nechci do konce života ani vidět“. Matky zaujímají postoj tolerantnější, ochranitelský, snaží se problémům porozumět. Výsledkem je nejčastěji konflikt mezi rodiči.

 

Patologický hráč a jeho přátelé:

Okruh přátel hráče se výrazně zužuje, hráč je vyměňuje za zvláštní společenství v herně, kde poznává jiné hráče, se kterými také komunikuje. Je například zvykem, že pokud některý z hráčů vyhraje větší obnos, platí ostatním gamblerům pití. Někteří gambleři chodí do herny i v situaci, kdy nemají peníze a i když nehrají, pozorují a komentují hru jiných. Jak jsem se již na jiném místě zmiňoval, existují i skupiny hráčů, jejíž členové spolupracují a hrají společně na několika automatech. Pravidlem ovšem je, že čím více hráč hraní propadá, tím častěji hraje osamoceně a ostatní návštěvníky herny příliš nevnímá.

Původní hráčovi přátele se od něj stále více odtahují. Jednak se vzdalují jejich zájmy, jednak si je hráč od sebe odhání i tím, že si od nich snaží půjčovat peníze, které není schopen vracet.

 

Patologický hráč a jeho zaměstnání:

Také v zaměstnání je hráč méně spolehlivý a  méně soustředěný. Značné nebezpečí je zvláště u takového zaměstnání, kde má hráč možnost manipulovat s nějakou finanční hotovostí (tržby, přístup do pokladny…). Patologický hráč zpravidla neodolá a vypůjčí si na hru i z peněz, které mu jsou jen dočasně svěřeny. To samozřejmě bude zaměstnavatel obvykle řešit buď přeřazením pracovníka na horší  a méně zodpovědnou práci nebo přímo výpovědí. Postupně budou narušeny i vztahy hráče se spolupracovníky, u kterých si bude mít rovněž tendenci půjčovat peníze.

Mezi hráči jsou zastoupena prakticky všechna povolání od dělnických po univerzitní učitele. V době termínů důchodů, bývá v hernách i zvýšené procento důchodců. Mezi rizikovější patří profese, při kterých se člověk nachází služebně v blízkosti výherních automatů (např. zaměstnanci restaurací a heren).

Zvláštní kategorií patologických hráčů jsou osoby samostatně výdělečně činné (podnikatelé). U těchto posledně jmenovaných spočívá riziko především ve skutečnosti, že jejich příjmy jsou zpravidla nárazovité, takže snadněji získávají iluzi, že na hru mají a také bývají častěji lehkovážnější ke své zatíženosti dluhy. Mají spíše představu, že na dluhy „nějak“ znovu vydělají a dluhy zaplatí. Zapomínají ovšem, že s gamblingem se snižuje i jejich výkonnost jako podnikatelů (nehledě na to, že od nich začínají odcházet obvykle ti nejschopnější zaměstnanci).

 

 

Kontrolní otázka: 

Jsou v těchto oblastech rozdíly mezi českým a romským obyvatelstvem? Pokud ano, v čem?

 

 

Jak může rodina pomáhat při zbavování se závislosti patologického hráče? 

 

Vliv rodiny má na vývoj hráčské závislosti velmi výrazný vliv a tento vliv je o to větší, čím dříve si parnem či rodiče hráče dokážou přiznat, že jejich blízky se stal chorobným hráčem čili na hře závislým člověkem. Co tedy můžeme dělat jako partneři gamblera?

  • Realisticky si pojmenovat situaci, nebát se formulovat,že náš blízký je hazardní hráč.
  • Oprostit se od iluzí, že hráč dodrží sliby o tom, že přestane hrát bez pomoci.
  • Oprostit se od zavádějícího a mylného názoru, že k tomu, aby hazardní hráč mohl přestat hrát , je třeba aby měl nejprve zaplaceny všechny své dluhy ze hry. (Hazardní hráč si často nedovede představit jiný způsob zaplacení dluhů, než tím, že částku na zaplacení vyhraje.)
  • Hráč by měl být ujištěn, že nám na něm záleží, že jej (ji) máme rádi, ale že je nutné, aby byla dohodnuta jednoznačná pravidla spolužití, u kterých budeme trvat na jejich dodržování. V případě opakovaného nedodržení dohodnutých pravidel by mělo být předem sděleno i chování, které by z naší strany následovalo: např. jednoznačné trvání na léčení, které by bylo spojeno s hospitalizací nebo rozvod manželství… (To není možno vnímat jako výhružku, jedná se pouze o jasné formulování toho, co by nastalo při nedodržení dohody-kontraktu.)
  • Jednoznačně změnit hospodaření rodiny s tím, že hráč u sebe nebude mít nikdy více peněz (doporučuji poměrně přísný „přídělový systém“). Peníze bude dostávat pouze maximálně na jeden den a to jen pro osobní spotřebu (limonády, cigarety, svačiny…). Nikdy by neměl obstarávat samostatně větší nákup.
  • Pokud je to možné dohodnout naprosto jednoznačný splátkový kalendář pro splácení dluhů gamblera. (Z jakých peněz bude dluh splácen? Vždy by se mělo jednat o peníze, na jejichž získání se gambler sám podílel – např. plat, odměna za příležitostné činnosti…)
  • Informovat příbuzenstvo, u kterého by si hráč mohl zkoušet dále půjčovat peníze o tom, že je náš partner závislý na výherních automatech, ale že se rozhodl se hrou přestat. Proto je nezbytné, aby příbuzní spolupracovali a hráči odmítli půjčovat další peníze nebo jej ve hře jinak podporovat. Nebojme se ostudy a seznamme i příbuzné s dohodou, kterou jsme s hráčem uzavřeli.
  • Určit přehledný denní režim, ve kterém by měl být prostor pro práci, odpočinek, sdílení společného času s rodinou, s partnerem(partnerkou, prostor pro odpočinek o samotě. Plánovat výlety, formy aktivního trávení volného času…
  • Vyloučit nebo podstatně omezit možnost hráče setkávat se s výherními automaty. To znamená vyhýbání se restauracím, ve kterých jsou automaty umístěny, volit cestu do práce jinou trasou, na které není herna…
  • Pokusit se obnovit kontakty alespoň s některými přáteli, se kterými rodina nebo partneři stýkali před objevením se problémů s gamblerstvím.
  • Být připraven na možnost recidivy (V případě, že se jedná na počátku abstinence jen o ojedinělé porušení, je možno toto porušení a kontakt s výherním automatem tolerovat s tím, že se s hráčem dohodneme na nějaké formě sankce – např. snížení kapesného, vykonání nějaké nepříjemné práce. Může to být i bezprostřední důvod k vyhledání odborné pomoci.)
  • Na případné vydírání ze strany hráče nereagovat – nenechat se vydírat!!! Hráč může (pokud nedostane peníze na hru nebo pokud se partner rozhodl k rozvodu…) vyhrožovat např. sebevraždou. V tomto případě je nutné si uvědomit, že nemůžete udělat nic podstatného, že jeho rozhodnutí nemůžete nijak zásadně ovlivnit. Pokud se podobným vyhrožováním necháte zastrašit a ovlivnit, bude na vás hráč používat tuto „úspěšnou strategii“ stále častěji. I v takových situacích můžeme zůstat vlídní, ale neustupovat . Gambler se skutečně může o sebevraždu pokusit, ale mějme na paměti, že to není důsledkem našeho jednoznačného postoje, ale mnohem spíše jeho závislosti – hazardní hry.
  • Podporovat jakoukoliv vlastní aktivitu hráče, která může nahradit gamblování. Pokud se hráč sám aktivně snaží dostat se ze závislosti, dává nám to možnost daleko většího optimismu, než když je pouhým „příjemcem“ pomoci.
  • Pokud hráč opakovaně selhává a recidivuje, je třeba být natolik důsledný, abychom realizovali chování, které jsme pro tyto případy avizovali. To znamená například trvat na hospitalizaci, případně se s hráčem rozejít (rozvod).

 

Kontrolní otázka:

Existují rozdíly v možnostech působení české a romské rodiny na hazardního hráče? Pokud ano, v čem?

 

Co může dělat sociální nebo terénní pracovník? 

 

Sociální nebo terénní pracovník, který se setká s problematikou hazardního hráčství se s ní může setkat minimálně na dvou úrovních:

  1. Při setkání s hazardním hráčem, který se na něj může obrátit v obtížné situaci (např. neschopnost splácení dluhů a obava z vymahačů)
  2. Při setkání s rodinami (nebo s partnery) hazardních hráčů, které trpí důsledky hraní svého člena

 

V obou případech by měl mít sociální pracovník na paměti pravidla uzavírání kontraktu, který by měl být z obou stran co nejjasněji formulován (i zde platí, že nemáme právo pomáhat tam, kde nejsme o pomoc požádáni). I při této pomoci bychom měli rozlišovat formy pomoci (tak jak byly popsány ve výcviku komunikace): péče, akceptování, podpora (potvrzení) a učení (informace).

 

Kontrolní otázky:

  1. Jak mohou být naplněny jednotlivé formy pomoci ve vztahu s hazardním hráčem? (Tj. jak budete realizovat péči, akceptování, podporu a učení – uveďte konkrétní příklady)
  2. Jak mohou být naplněny jednotlivé formy pomoci ve vztahu s rodinou (partnerem) hazardního hráče? (Tj. jak budete realizovat péči, akceptování, podporu a učení – uveďte konkrétní příklady)

 

V kontaktu s hazardním hráčem bychom měli dávat najevo, že ho neodsuzujeme, že odsuzujeme hazardní hru. To je důležité proto, abychom si měli možnost získat nebo udržet důvěru hráče. Měli bychom být schopni s hráčem diskutovat na téma gamblerství, vývoj gamblerství, důsledky a rizika gamblerství, iluze a mýty hazardních hráčů… Abychom toho byli schopni, musíme mít alespoň základní informace o gamblingu. Zde nejde o to, abychom hráče přesvědčili o tom, že nemají hrát – z velkou pravděpodobností by se nám to nepodařilo, důležitější je, aby hráč vnímal, že jeho problému rozumíme, že víme o čem mluvíme, čímž si můžeme získat větší vážnost a autoritu (úctu). Zároveň bychom měli být informováni o pracovištích v našem regionu, na která je možno se obracet v souvislosti s problematikou hazardního hráčství (poradny, kliničtí psychologové, psychiatrické ambulance a léčebny…), a na které bychom měli možnost své klienty doporučovat, eventuelně  je na ně doprovodit a zajistit jim tak odbornou péči. Vzdejme se příliš velkých ambicí, že člověku, který je  výrazně závislý na hazardní hře můžeme účinně a trvale pomoct sami na ulici. Většinou je maximem našeho úspěchu přesvědčit hráče, aby se rozhodl se svojí závislostí něco dělat a v tomto rozhodnutí jej podpořit. Pokud se snažíme hráči pomáhat sami, hrozí poměrně velké nebezpečí, že nás gambler zakomponuje do svých manipulativních her, kde se staneme součástí jeho patologického prostředí, ve kterém se pohybuje (začne nás obelhávat, bude si od nás zkoušet půjčovat peníze, bude nás zkoušet vydírat tím, že na nás bude přenášet zodpovědnost…)

Pokud je našim klientem rodina nebo partner hráče, měli bychom dát rodině možnost, aby nám mohla o svých problémech s hazardním hráčem podrobně popovídat, vyjádřit své pocity (emoce, které jednotliví členové rodiny v souvislosti s tímto problémem prožívají) – psychologický debriefing (viz výcvik komunikace). Tím, že členy rodiny vyslechneme (aniž bychom začali okamžitě radit) jim dáme najevo, že jejich problém vnímáme, a že s nimi cítíme. Po té bychom měli rodině dát to, co v prvé řadě očekává, jasný návod, jak v dané situaci postupovat (viz část „Jak může rodina pomáhat při zbavování se závislosti patologického hráče?“) s tím že budeme důrazněji doporučovat, aby se buď rodina (partner) s gamblerem nebo členové rodiny gamblera sami obrátili na dostupnou odbornou pomoc.

 

Kontrolní otázky: 

  1. Jak byste se zachoval(a), pokud by po Vás hazardní hráč požadoval finanční půjčku na zaplacení dluhů ze hry s tím, že když nedodrží termín, hrozí nebezpečí jeho rodině?
  2. Jak byste se zachoval(a), pokud Vám bude hazardní hráč tvrdit, že se hrou dokáže přestat sám (když bude chtít), a že nepotřebuje chodit za žádným psychologem nebo psychiatrem, protože není blázen?

 

 

 

 

Hazardní hra je jednou z nejzákeřnějších a nejdestruktivnějších závislostí! 

 

  • Naprogramování výherních automatů je takové, že při dlouhodobém hraní nedovoluje hráči výhru (programový modul, ve kterém je elektronicky stanoven poměr výher, je snadno vyměnitelný a pozměnitelný!)
  • Výherní automaty agresivně vybízejí ke hře optickými a sluchovými podněty. Jejich působení je někdy až hypnotizující (oslabuje rozumovou kontrolu chování).
  • Hazardní hra je nutkavým chováním (Hráč musí hrát!).
  • Hazardní hra postihuje přímo i nejbližší okolí hráče (odcizení blízkých lidí v rodině, ztráta finančních rezerv či zadlužení celé rodiny, nebezpečí agresivity vymahačů dluhů pro celou rodinu…).
  • Existence mnoha iluzí a mýtů, které bagatelizují nebezpečí hazardní hry a zvyšují očekávání výhry.
  • Hazardní hra produkuje další  zásadní problémy (zločinnost pro získání finančních prostředků do hry, nezaměstnanost, alkoholismus, závislost na drogách…).
  • Vysoká sebevražednost hazardních hráčů.

 

 

Doporučená literatura: 

 

 

 

  1. Jedlička Vojtěch: Výherní hrací přístroje a patologické hráčství (závěrečná práce), UP Olomouc 1996
  2. Nešpor Karel: Hazardní hra jako nemoc, Nakladatelství Aleny Krtilové, Ostrava  1994
  3. Nešpor Karel: Jak poznat a překonat problém s hazardní hrou, 2. vydání, Sportpropag pro MZ, Praha 1999
  4. Nešpor Karel: Bažení (craving), Sportpropag Praha 1999
  5. Smékal Lubomír: Velká hra, Olomouc1997
  6. Walker Michael: The Psychology of Gambling, Butterworth-HeinemannLtd., London 1995

Třeba Vás zaujmou i další příspěvky:

Napsat komentář